Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit. Tak mi teď neříkejte, jak mám žít...

Bartimaeus 2.kap

6. února 2010 v 16:44 | Kuraiko - san
Druhá kapča.




Bartimaeus
2

Když jsem v londýnském soumraku přistál na pouliční lampě, lilo jako z konve. Já mám holt vždycky pech. Vzal jsem na sebe podobu kosa, veselého chlapíka s jasně žlutým zobákem a uhlově černým peřím. Během pár vteřin jsem byl ten nejmokřejší opeřenec, který kdy svěsil křídla v Hampsteadu.
Pohnul jsem hlavou ze strany na stranu a všiml si vzrostlého buku. Pod ním tlelo listí - listopadové vichry už strom dokonale očesaly, ale husté větve přece jen slibovaly jistou ochranu před mokrem.
Přeletěl jsem k němu a cestou minul opuštěný vůz, který tiše projížděl předměstskou ulicí.
Za vysokými zdmi a věčně zelenými živými ploty zářila do tmy ošklivá bílá průčelí několika výstavních vil. Vypadala jako tváře mrtvých. No, možná za to mohla jen moje nálada. Znervózňovalo mě hned několik věcí.
Za prvé už nastupovala ta tupá bolest, která doprovází každou fyzickou podobu. Cítil jsem jí v peří.
Změna podoby by ji na chvíli zahnala, jenže taky by ke mně mohla připoutat pozornost v kritické fázi akce.
Dokud si nebudu jistý, že je kolem bezpečno, pták zůstane ptákem.
Za druhé počasí. K tomu není co dodat.
Za třetí, už jsem zapomněl, že fyzická těla mají svá omezení.
Svědilo mě těsně pod zobákem a marně jsem se nažil podrbat se tam křídlem.
Za čtvrté, ten kluk. Ohledně něj jsem měl spoustu otázek. Co je zač? Proč je tak odhodlaný spáchat sebevraždu? Jak mu mám oplatit, že mě přinutil k tomuhle podniku, dřív než umře? Zprávy se šíří rychle a já nejspíš schytám pár posměšků za to, že dělám poskoka takovému smrkáčovi.
Za páté… ten amulet. Nedá se popřít, že je to mocný magický předmět. Fakt jsem nechápal, co si ten kluk myslí, že s ním bude dělat, až ho dostane. Možná se ho chystá nosit jako nějaký trapný módní doplněk. Třeba teď krádeže amuletů prostě frčí, je to mezi mladými kouzelníky nejnovější móda, jako ulamovat ozdobná loga z automobilů.
Každopádně jsem ho musel nejdřív sehnat, a to asi nebude úplná hračka, dokonce ani pro mě ne.
Zavřel jsem kosí oči a otevřel ty vnitřní, jedno po druhém, každé na jiné rovině.1
Rozhlížel jsem se kolem a poskakoval při tom na větvi, abych měl co nejlepší výhled. Hned tři vily v ulici měly nějakou magickou ochranu, což naznačovalo, že je to fakt bohatá čtvrť.
Ty dvě vzdálenější jsem nezkoumal; zajímala mě ta, která stála naproti nim, přímo za pouliční lampou.
Sídlo mága Simona Lovelace.
První rovina byla čistá, ale na druhé si opatřil obrannou linii - zářila podél vysoké zdi jako modrá pavučina. A neomezovala se jen na to; sahala i do vzduchu, překrývala střechu nízkého bílého domu a na druhé straně se klenula až k zemi jako velká mihotavá kopule.
Nebylo to špatné, ale já to zmáknu.
Na třetí a čtvrté rovině nic, ale na páté jsem postřehl tři strážné, kteří se pohupovali ve vzduchu těsně nad vrcholkem zahradní zdi. Měli nevýraznou žlutou barvu a každý se skládal ze tří svalnatých nohou, které se otáčely kolem chrupavčitého kloubu. Nad kloubem se nacházela rosolovitá hmota obsahující dvoje ústa a několik ostražitých očí.
Stvoření v nepravidelných intervalech kmitala po obvodu zahrady. Instinktivně jsem se přitiskl ke kmeni buku, ačkoli jsem věděl, že mě ze svého místa nejspíš nezaznamenají.
Z téhle dálky bych vypadal jako kos na všech sedmi rovinách. Teprve kdybych se přiblížil, mohli by iluzi prohlédnout.
Šestá rovina čistá. Ale sedmá… to bylo zvláštní. Neviděl jsem nic nápadného - dům, ulice i noc vypadaly stejně jako dřív -, ale, můžete tomu říkat intuice, jestli chcete, najednou jsem věděl, že tam něco číhá.
Pochybovačně jsem si podrbal zobák o suk. Jak jsem předpokládal, pracovala tady pořádná dávka mocné magie. O Lovelaceovi jsem už slyšel. Proslul jako schopný kouzelník a nemilosrdný mág.
Mě naštěstí do služby nikdy nepovolal, ale rozhodně jsem si nechtěl znepřátelit jeho ani jeho služebníky.
Jenže jsem musel poslechnout toho kluka.
Zmoklý kos se odlepil od větve a přeletěl přes ulici, přičemž se šikovně vyhnul kuželu světla z nejbližší lampy.
Přistál na pruhu zahnědlé trávy u rohu zdi. Opíraly se o něj čtyři černé pytle s odpadky, připravené na zítřek pro popeláře.
Kos zalezl mezi ně. Kočka, která ptáka z odstupu sledovala,2 ztratila trpělivost a zvědavě se vydala za ním.
Za pytli však nenašla žádného ptáka, černého ani jiného. Nebylo tam nic kromě čerstvé krtiny.
---------------------------------
1Mám přístup k sedmi rovinám současně. Překrývají se jako vrstvy na rozmáčknutém dortíku z listového těsta. Se sedmi rovinami si vystačí každý. Ti, kdo tvrdí, že jich zvládají víc, se jen zbytečně předvádějí.

2Na dvou rovinách. Kočky tuhle schopnost mají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama